Soudě dle účasti v karlovarském referendu o budoucnosti Vřídelní kolonády lze s plnou odpovědností konstatovat, že dané téma zajímá celou třetinu dospělých obyvatel Karlových Varů.
Nechci se v dalších řádcích pouštět do polemik, zda otázka byla položena správně, či špatně, zda referendum bylo organizováno lépe, či hůře, zda… Chtěl bych snad jen zmínit, jak vnímám referendum jako takové. Tvrdím, že naše – tedy česká společnost – není k takovémuto nástroji veřejného rozhodování zralá. Jako národ jsme historicky měli v čele buď silnou osobnost (krále, císaře), posléze volené jedince (poslance, zastupitele). K čemu velí česká nátura? Většinou se sejít v hospodě, všechno možné zesměšnit a na všechno možné nadávat. Na krále, císaře, poslance, politiky. A tak třeba přímé volby prezidenta nebo referendum o Vřídelní kolonádě nám jasně ukazují, jak takové hlasování rozděluje společnost. V hospodě už nenadáváme „těm nahoře“, ale nadáváme si navzájem. Jen za opačné názory. To je špatně. Neumíme s pokorou přijmout jiný názor, přestože je většinový. O kvalitě názoru většiny bychom mohli hodiny a hodiny diskutovat, ale všelidové hlasování o ničem jiném není a nebude.
Po mnohých diskusích s přáteli, kamarády, známými i neznámými si troufám účastníky karlovarského referenda směle rozdělit do čtyř skupin:
1. chci repliku litinové kolonády;
2. nechci stávající Vřídelní kolonádu;
3. doteď nevím, o čem jsem vlastně hlasoval;
4. je mi to jedno.
Sémantika (význam) otázky v referendu však nebyla jednoznačná, skupina 2 vyplývá z nepochopení dotazu, i proto tu máme poměrně výraznou skupinu 3 i skupinu 4.
Chtěl jsem předejít sporům, vyplývajícím z nešťastných výsledků referenda. Nejen na půdě karlovarského zastupitelstva, nejen v hospodách a kavárnách, nejen u domácích krbů, ale i u soudů. Proto jsme v hnutí Karlovaráků iniciovali vznik pracovní skupiny na půdě zastupitelstva, kde by spolupracovaly všechny politické kluby i zástupci iniciátorů referenda. Hlavní náplní skupiny měl být přenos informací o práci odborníků na kolonádě, seznamování veřejnosti o postupu přípravy veřejné architektonické soutěže a hlavně vyvíjet tlak na příslušné osoby, které mají s kolonádou co do činění, aby svoji činnost pokud možno co nejvíce urychlily.
Po úplné záplavě argumentů a dotazů jsem se nakonec dozvěděl, že vše děláme jen a jen proto, abychom se na daném tématu zviditelnili. Kopečkovitou bariéru pro souhlas se vznikem pracovní skupiny jsem tak nepřekonal u kolegy zastupitele, který – dle zápisů ze strategického výboru, jehož je členem – již v dubnu 2016 sám upozorňuje na nedostatečné řešení problémů kol Vřídelní kolonády a který má navíc k dispozici velmi silný nástroj, tzv. F-beranidlo, které se dalo velmi dobře použít při sestavování rozpočtu ve finančním výboru a získat na opravu technologií kolonády alespoň nějaké prostředky. Tomu se totiž říká politika v souvislostech.
A za těmito připomínkami následuje lehce klusající námitka, že o architektuře by neměl rozhodovat jakýsi plebiscit (rozuměj „přání lidu“). A to od kolegy zastupitele ve vedení města, který mohl a měl vědět o katastrofálním stavu technologií pod Vřídelní kolonádou a mohl rasantním zásahem a požadavkem ovlivnit rozpočet města tak, abychom dnes nemuseli tak často používat slůvko havarijní. Přitom jsem jenom chtěl, aby obyvatelé Karlových Varů měli možnost se vyjádřit, jak by si řešení prostor dnešní kolonády představovali. Prostě politiku v souvislostech.
Inu – jest tomu tak, milý občane, zastupitelům do ničeho kecat nebudeš, pracovní skupina nebude. Nelze jinak, než zakončit celou stať tím, co je v nadpisu: vanitas vanitatum (marnost nad marnost).
Příště se pokusím vysvětlit, jak je v zastupitelstvu vnímána otázka střetu zájmů a případných příjmů z toho vyplývajících.
Pavel Bouška
Karlovaráci
